Auto

Toyota Estima, naše první autíčko, které jsme si s Matějem pořídili. Na Zélandu nám už zbývá posledních pár dnů a tak se pomalu zbavujeme věcí, které s sebou zpět vzít nemůžeme. I když nám autíčko přirostlo k srdci, do naší krosny ho asi opravdu nevmáčkneme. Už od poloviny dubna jsme tak pomalu začali auto nabízet na internetu. Nebudu vás napínat, za celý měsíc se nám ozval jeden jediný člověk, Nacho, který se už ani neobtěžoval odpovědět na naši esemesku, takže jsme byli zase na nule. Před týdnem nás už tak trochu znervózňoval blížící se odlet. Rozhodli jsme se vyrazit na trh s auty v nedaleké Tauranze. Trh se měl konat od 8 ráno do 12. Nechtěli jsme prošvihnout ani jednoho potencionálního kupce, takže v 8 hodin jsme byli na místě. No, asi jsme byli jediný, kteří měli takovýto plán, protože parkoviště se začalo plnit až po deváté a rozhodně ne kupci. V deset hodin nás bylo asi 13, kteří se snažili prodat auto a už se i objevilo pár lidí, které prošli kolem našich aut. K mému zklamání jsme zjistili, že za rohem jsou veřejné záchodky a ty, které jsem považovala za kupce, si šli asi jen odskočit. Prodejci se snažili zabavit diskutováním mezi sebou, všichni otvírali kapoty a strašně zaujatě si o něčem povídali nad motorem. V tom nás tak trochu napadlo, že asi nejsme zrovna nejlepší prodejci, protože když otevřeme kapotu, jediné, co můžeme říct kupci je - Tak tady je motor. Nic moc totiž o autě a autech obecně nevíme. Nezbývalo tedy než doufat, že projížďka bude stačit.  V 11:45 za námi přišel organizátor trhu s omluvou, že je to dneska nějaké  klidné, že se ale určitě objeví Indové či Asiati, kteří většinou chodí na poslední chvíli a snaží se auta koupit pod cenou. No, pár Indů jsme zahlídli naproti u mekáče, ale tím to tak asi končilo. Z trhu jsme tedy odjeli bez jediného zájemce. 

Z čista jasna o pár dnů později se nám však ozvala jedna paní, že má zájem o auto a hned druhý den ještě jeden pán. Hned dva v jeden den, docela šok. První přijel pán, kterému chybělo snad polovina zubů a ostatní měl v dosti ztrouchnivělém stavu. Hned nám skočil do auta, že teda dáme testovací jízdu. Ani se nepřipoutal a už nás vezl za město. V tom mě hned napadlo, co když nás veze někam, kde má nějaké kamarády a auto nám ukradne. Nebo co když někde nabourá, už totiž nemáme pojištění. Po pěti minutách jsme naštěstí byli zpět na parkovišti a začalo smlouvání. Hned to zkoušel na 2500, naše cena byla 2800. Ještě pak zkusil 2600, ale mi jsme nechtěli jít níže než na 2700, takže jsme se rozhodli, že ještě počkáme, co ti druzí. Asi po půl hodině dorazila paní s přítelem, zubů měli v puse o trochu víc :) Paní má čtyři děti a přítel se zřejmě rozhodl ji koupit nové auto. První, co chtěli vidět, byl řemen. No paráda, o tom si ráda povídám každý den a především v angličtině. Paní jsem vůbec nerozuměla, co po mě o tom řemenu chce, tak to po pár minutách vzdala. Vyrazili jsme tedy na projížďku, na které bylo hned poznat, že paní už delší domu řídí automat. Ona z toho byla tak nadšená, ale  já, když jsme slyšela, jak to vytáčí do vysokých otáček, jsem naše autíčko trochu litovala. Ani tentokrát jsme se neobešli bez smlouvání. Tentokrát to ale zkusili už na 2400, tak říkám důrazně, že rozhodně ne, že 2700, to hned tedy nabídli 2600 a my začali přemýšlet. Naštěstí to netrvalo dlouho a pán souhlasil s 2700 a auto bylo prodáno. KONEČNĚ!

Autíčko nám bude chybět a tak trochu nám bylo líto, že jsme to nemohli prodat lidem, kteří by vypadali, že se o něj budou starat lépe. Ale peníze jsou peníze a my na první kupce čekali přes měsíc! Sice jsme nedostali tolik, za kolik jsme auto koupili, ale cena je pořád slušná. Hned jsme tedy o krok blíže našemu odletu, poslední dny sbírání, pár dnů zapíjení sezóny a pak tři dny v Aucklandu.