Boj s třešněmi

V pátek jsme poprvé nastoupili na sběr třešní. Trochu jsme se toho děsili, protože zkušenosti ostatních byly dost různorodé. Ráno nás čekalo menší seznámení s bezpečností a pravidly sběru, pak už se jen česalo. Prvním úkolem je ukořistit lehčí žebřík. Mě to o moc lehčí nepřišlo (ale naštěstí jsem ten těžší ještě nemusela používat), hlavně když během dne musíte přecházet z jednoho sadu na druhý, kde se pronesete asi 300m. Vedoucí vám zadá strom, kde musíte sbírat přesně určenou barvu a velikost třešní. Nejdřív jsme dělali tmavě červené třešně na malých stromech, kde stačilo vylézt na žebřík jen jednou a bylo očesáno. Pak jsme ale přešli k větším stromům, kde už kooperace s žebříkem není zrovna nejlehčí. U mě to občas stále vypadá dost komicky. Nadzvednu žebřík, převáhne se dopředu, snažím se ho vyrovnat a místo toho se zas převáhne dozadu.   Když už ho konečně vyvážím, musím ho dostat mezi větve, abych se dostala co nejblíže. Občas se tak stane, že ho tam chci narvat násilím a nějaká ta větev praskne nebo nějaké ty třešně žebříkem rozmáčknu.. To se jenom otočím a kontroluju, jestli si toho někdo nevšiml. V řadách tak pracujeme ve skupince 15-20 lidí, takže pokaždé když dočešete strom, musíte předejít všechny ostatní až na začátek. S žebříkama to je někdy tip ťop, Matěj už s ním dostal do zad.

 Kolem desáté hodiny se sluníčko dostává už nad stromy a není nejlehčí odhadovat barvu třešní. Ve stínu vypadají celkem tmavě, utrhnete ji, položíte do kbelíku a ha, je světlejší než je povoleno česat. Pro tento druh třešní mám tak speciální likvidaci, kterou je rychlé pojídání. Odpoledne už třešně nemůžu ani vidět :) .  To kolik nasbíráte záleží také na druhu stromu. Některý je hodně obalený, takže se kbelík plní raz dva. Jiné už jsou pročesané a pro pár třešní musíte posouvat žebřík nejméně tisíckrát. Především na spodních větvích jsou třešně dost popraskané, to pak jednou rukou češete a druhou zas vyhazujete na zem.  Nejhůř se nám česali žluté třešně,takové ty chrupky, které měly mít alespoň 40% červené barvy. Kontrolování každé třešně jestli je zralá podle jejich představ docela dost zdržuje. První den jsme tak s Matějem nasbírali 20 kbelíků (podle mého odhadu může mít 8 litrů), za 5 dolarů. Nevydělali jsme si ani minimální mzdu, ale na první den je to dobrý výkon. Ostatní nováčci měli kolem 8, ti zkušení ale kolem 30. V sobotu jsem tak nastavila turbo rychlost a prasklina neprasklina, šup ho do kbelíku. To se už sbíralo za 6 dolarů, takže to celkem nabudilo. Jeden Němec doslova lítá po sadu a prý jednou nasbíral kolem padesáti, což se nám nechce věřit, protože my už skoro taky lítáme a pořád nám to nestačí ani na tu třicítku. Tak uvidíme jak nám to bude česat až se více zaběhneme. Na sadu si připadám jako doma, teda myslím v Čechách, protože tu je přes 70 % Čechů. Čeština je tak slyšet na každém kroku, sem tam ještě zaslechnete španělštinu.

Každopádně trapézové svaly vůbec necítíme. Já mám modřiny na stehnech a ramenech od žebříku a večer jsme úplně mrtví. Přeci jen na vstávačku v pět ráno nějak nejsme zvyklí. Je to určitě zajímavá zkušenost, ale dva týdny budou úplně stačit.

Mount Aspiring National Park

Na Vánoce jsme měli týden volno, takže jsme se nejdřív v pátek rozloučili na menší grilovačce s některými spolupracovníky z vinice, kteří se už po pauze navrátí a pokračují v cestování.  Na celý týden byla předpověď celkem dost špatná. Když se objevilo v neděli sluníčko, neváhali jsme a vyrazili jsme do Aspiring National Parku, který je hodinku od Wanaky a dvě hodiny od Cromwellu. Cesta není vhodná pro každé auto, jede se po polní cestě a brodí se přes asi 8 říček. Ty říčky bych spíš nazvala velkou kaluží, ale když začne pršet, stává se, že se tyto kaluže přemění v celkem nebezpečnou past pro vaše auto. Nás hned v informačním centru upozorňovala na přicházející déšť v pondělí a v úterý a abychom hory opustili ještě v pondělí, protože v úterý bychom se odtamtud už nemuseli dostat. Trasa treku vede nádherným údolím, kde se všechno zelená, což tu není něco obvyklého. Kopce kolem Cromwellu a Wanaky  vypadají hodně vyschle, zelené kopce a louky tak byly příjemnou změnou. Větší část je po rovince kolem řeky, závěrečných pár kilometrů se pak strmě stoupá. V tomto případě už bych spíš použila sloveso šplhá, protože chvílemi jsem si připadala jak horolezec a tak trochu mi naháněla hrůzu cesta zpět. Cedule a informace o treku nás připravovali na velice náročný výstup, ale tohle jsme si asi oba nepředstavovali. Večer jsem tak usínala s velkou nervozitou, jak bude ráno vypadat počasí. Většina exponovaných částí se jde po kluzké skále a s velkým batohem na zádech to není sranda. Ráno naštěstí svítilo opět sluníčko, takže jsme z chaty vyrazili jako první, abychom to měli rychle za sebou. No, mé kolena na to vzpomínají ještě teď. Každopádně se mi náš výšlap velice líbil a bylo to aspoň příjemné zpestření svátků.Nejen z chaty, ale i z údolí se můžete kochat pohledem na nejvyšší horu parku Mt. Aspiring. Svým štítem tak trochu přípomíná Mt. Cook. Cestou je také spousty vodopádů, a tak jsme se celkem dost  fotograficky vyřádili u vodopádů obklopených sněhem, který je pozůstatkem lavin z jara a zimy.  Jak už slibovala předpověď, postupně se obloha zatáhla. Matěj si dal večer ještě bonusový výšlap na vyhlídku u jezera Wanaka.

Jízda vlevo a naše autíčko

Na jízdu vlevo jsme si už samozřejmě zvykli, ale začátek byl celkem krušný. Moc si nedokážu představit situaci, kdy bych musela v Christchurch nastoupit do auta a hned první den odtud vyjet bez nabourání po levé straně. První pocit je ten, že do vás někdo brzy nabourá, protože jedete v protisměru.  Celkem špatně se člověk orientuje při odbočování, takže by opět nejradši zajel do protisměru. Aby to nebylo pro začátek moc jednoduché, mají tady (prý stejně jako v Anglii) jiná pravidla pro kruhový objezd. Ještě než na něj vjedete, musíte blikáním ukázat směr vaší jízdy. Pokud jedete rovně - neblikáte. Pokud jedete rovně nebo doprava, používáte pravý pruh a pak složitě přejíždíte přes pruhy na kruháči, abyste se z něj dostali. Je to docela záhul v provozu.  Co se stává nejčastěji je, že zapínáme stěrače místo blinkru, ty jsou samozřejmě taky opačně a síla zvyku nás pořád nutí používat opačné páčky, takže asi jako jediné auto za jasného počasí stíráme místo blikáme na křižovatce.

Před týdnem jsme si taky nadělili takový předvánoční dárek. Koupili jsme si novou matraci do auta, takže teď už nám nebude žádné ubytování dobré :). Sklopili jsme všechny sedačky a velkou matraci položili na ně. Za předními sedačkami tak máme super letiště, pod ním uložené oblečení, v kufru potraviny, na přední sedačce přenosnou kuchyň (jedna plotýnka na plyn) a koupelnu v jezeru nebo bazénu, podle počasí. Vtipná situace nastala, když jsem vyprala ponožky a přihnal se hrozně silný vítr, takže jsme je nemohli pověsit venku. Matěj tak natáhnul šňůry přes madla v autě a celý večer jsme tak leželi pod šňůrou s prádlem (viz foto). 

Lindis Peak a práce

Další týden za námi a posledních pár dnů do Vánoc před námi. Na vinici je totiž od pátku pauza a protože budeme nastupovat na třešně, je dost možné že to bude náš poslední týden na vinici Burn Cottage. Martina sbírá třešně už druhý týden a dobrou náladou zrovna nezáří. Prý sotva nasbírá tolik, kolik je potřeba na minimální plat a vedení není moc přátelské. Tak s Matějem uvažujeme, že si to jen na dva týdny vyzkoušíme a rádi se zas vrátíme na vinici. Tento týden jsme dostali bio vajíčka. Každé jiné barvy, což jsem nikdy neviděla. Některé skořápky byly namodralé. Hned jsem je tak zužitkovala k svačině a v kempu jsem upekla rebarborovou buchtu. V pátek jsme zas dostali pěkně chlazené pivka. Hned se tak ukázalo, kdo je z Čech. Můžete hádat, kdo zůstal jako poslední a dopíjel zbylá piva. Samozřejmě 7 Čechů a jeden Polák nám to kazil :). Když jsem vytasila foťák na skupinovou fotku, hned jsem byla zpovídána ohledně focení a cestování, takže příští pátek mám povinně prezentaci fotek z našich cestování. Čtvrteční odpoledne jsme strávili u fotbalu. Místní trhači hrajou každé pondělí a čtvrtek fotbal, takže Marťa jako velká fotbalistka nesměla chybět mezi nima a my samozřejmě museli povzbuzovat. Kluci z Chile, Argentiny a Uruguaje to těm kopytům z Evropy docela natřeli. Nevím, zda to byli Brazilci, ale ti dokonce hráli bosy. Tento týden byl také ve znamení grilování. Nejdřív jsme grilovali s českou skupinkou, kdy jsme se loučili s jedním spolupracovníkem. A v pátek po pivku jsme si roztopili gril u pláže s Američankou Alex a Polákem Mikem. Večer jsme pak byli na třešňovém sadu na jedné malé párty, kde se to opět hemžilo lidmi z Jižní Ameriky a spousta Čechů také nesměla chybět. Čecha tady poznáte na první pohled. Většina vypadá dost nepříjemně a přímo vyzařují negativní energii. Mezi zaměstnavateli jsme však oblíbení, protože umíme pracovat.

Předpověď na víkend nebyla zrovna nejpříznivější, ale tady se nedá věřit ničemu. Už týden hlásí déšť a většinou tu máme vedro a jen pár mráčků. V sobotu jsme tedy vyrazili na kopec mezi Wanakou a Lindis passem - Lindis Peak. Tak trochu nám to připomínalo Rob Roy peak u Wanaky, výhledy však nebyly tak hezké jako odtamtud, asi tomu chybělo to jezero pod kopcem. K večeru se ale začala zatahovat obloha a tak jsme mohli pořídit pár fotek s dramatickou oblohou. 

Cromwell

Cromwell leží v centrálním Otagu mezi hnědými pahorky přilehlých hor a řekou Clutha a Kawarau. Městečko a především okolí bylo známé pro naleziště zlata. V horách tak můžete navštívit spousty míst, kde se dříve těžilo zlato. My jsme jeden navštívili na olivovém sadu, kdy nás paní hostitelka vyvezla k jednomu nejbližšímu, kde jsme se mohli podívat i na staré drtičky, lisy nebo co to bylo. Dnes je městečko známé především vinicemi a ovocnými sady. Na léto se to tu zaplní mladými lidmi, kteří přijeli na sezónu a v zimně to tu prý vypadá, jak když chcípnul pes. Najít tu ubytování není vůbec jednoduché, takže se u jezera vytvořilo veliké kempoviště zadarmo, kam si můžete přijet autem a rozložit i stan. My jsme si zde už také našli svoje místečko. Nevýhodou je, že byste tu měli strávit pouze tři noci, tak uvidíme, jak moc to budou kontrolovat.

  V městečku najdete dvě centra, modernější s nákupní zónou, a pak také staré s původními budovami. Staré centrum a jeho budovy zároveň slouží i jako muzeum, kde si můžete prohlédnout, jak se tu dříve žilo a přečíst si historii dané stavby. V neděli se tu také pořádají farmářské trhy, tak už se těším, až něco dobrého ochutnám.