Kaikoura

Další zastávkou bylo městečko Kaikoura, které je severně od Christchurch. Název je složen z dvou maurských slov Kai a Koura, které znamenají jídlo a raci. Sami si už můžete domyslet, co se tady nejvíc lovilo a asi i loví. Turisté toto místo vyhledávají kvůli lachtanům, které se opalují na každém rohu. Vytasili jsme teleobjektiv a vyrazili fotit. Hned u parkoviště jsme našli pár tlusťochů se válet přímo na pláži. Jeden byl tak dobře maskovaný, vypadal jak kámen, že Matěj na něj skoro šlápnul. Oba jsme se pěkně lekli, že se ten kámen hýbe. U parkoviště jsme tak strávili asi dobrou půlhodinku a to jsme nevěděli, že to nejhezčí nás teprve čeká. Část poloostrova je tvořena bílými útesy se zelenými pastvinami nahoře a modrým mořem a lachtany dole. Dá se tu tak udělat krásná procházka, nejprve vrchem a pak spodem zpět.

 

  

Arthur Pass

Večer jsme dorazili k Arthur passu. Asi 10 kilometrů před stejnojmennou vesničkou zastavujeme s autem a poprvé zkoušíme spát v naší kufrové ložnici. Místo dvou sedaček máme rozloženou matraci, kde spíme já s Matějem a na Martě zbyl černý petr, sklopené dvě sedačky. Byli jsme tam namačkaní jak sardinky, ale spaní super. na fotce si všimněte, že v kufru nejsou jen krabice a batohy, ale i já a Marťa :)

Venku docela dost přituhlo. Tričko jsme vyměnili za několik svetrů a bundu. Ráno jsme se probudili do mrazivého rána s krásně jasnou oblohou. Snídani jsme tak připravovali s čepicí a rukavicemi. V osm ráno jsme ještě zašli zkontrolovat stav treku do informačního střediska, kde nás paní vůbec nepotěšila. Na treku bylo stále hodně sněhu a vysoké riziko lavin. Vydali jsme se nakonec druhou stranou s tím, že dojdeme, kam nás sníh pustí. Ráno nám byla taková zima, že jsme se na trek každý vydali s podvlíkačkami, bundou, čepicí a rukavicemi. Po několika metrech jsme postupně začali odkládat vrstvy. Prudké stoupání nás pěkně zahřálo. Rozcvička po ránu to byla výborná, převýšení asi 800 metrů.  Na vršek jsme se tedy nedostali, zmrzlý sníh a srázy okolo nám to nedovolily. Kolem poledne jsme byli zpět a tak jsme se vydali ještě na druhý trek, kde jsme už nestáli na sněhové pokrývce, ale naopak   jsme se kochali vršky pokrytými sněhem kolem nás.  

Taky jsme tu poprvé zahlédli papouška Keu, který je znám díky své drzosti. Papoušek pořád kroužil kolem našeho auta a jen jsem se na chvilku vzdálila, šup už byl u nás v kufru. Ukradnul mi sušenku, mrcha jedna. 

 

Cestou z Arthur passu jsme se ještě zastavili u skaliského města a jedné jeskyně, která se dá celá projít. Matěj měl v úmyslu projít alespoň kousek, ale zima a vysoká hladina vody ho naštěstí zastavila.

Na jeden samostatný článek je určitě celá zélandská krajina. Nejsem žádný botanik, takže vám bohužel nemůžu popsat, jak moc je to jiné a jaké druhy rostlin tu najdete. Trek v horách jsme šli nejdřív lesem, který mi spíš připomínal keře, které najdete někde v teplé oblasti, sem tam se objevila nějaká ta palma a rákosové traviny. To vše pak bylo obklopeno sněhem. Cestou k horám jsme zas obdivovali rozsáhlé pastviny s ovečkami a krávami. Většina pastvin je od sebe oddělena živým plotem, takže to vše působí velice upraveně. Počasí nám přeje, v horách se to sice k večeru zatáhlo a začalo i pršet, ráno jsme se však opět probudili do slunného dne.

Akaora

Hlásíme se z knihovny v Blenheimu, příspěvky z našeho cestování budem dávat postupně podle míst, takže vždy když se sem připojíme, nahrajeme více příspěvků. :)

 

Ráno vyrážíme z Akaory zpátky do Christchurch přes vyhlídkovou cestu. Krásné výhledy nás zastavily přímo v kopci. S Matějem jsme rychle vylezli blejsknout zelené kopce s žlutými keři, sem tam se objevila i nějaká ovečka. Nastoupili jsme do auta a ha... auto se nám nechtělo do kopce rozjet. Zkoušíme to několikrák, ale auto nám sjíždí o dalších pár metrů dolů. S Matějem vylejzáme ven a začínáme tlačit s nadějí, že se auto odpíchne. Moje silné paže zabrali až tak moc, že jsem promáčkla plechy u kufru.  Marťa za volantem  pořádně sešlápla plyn, že se nám začalo kouřit z výfuku i z pod auta. Hlavou mi jen proběhlo - je to v pr... , auto jsem udřeli, hned druhý den. Na další pokus se už ovšem rozjíždí a tak křičíme na Marťu, ať  jede až někam na rovinu, kde pak nasedneme. Rovinka byla pěkně daleko, takže jsme se pěkně prošli, ale hlavní je, že auto jede. Příště už nestavíme v kopci, abychom pořídili krásné fotky.

Ve městě jsme zažádali o pracovní povolení, bankovní účet jsme si však otevřít ještě nemohli, prý až budeme mít to povolení k práci. Všude taky musíte prokazovat adresu, kterou samozřejmě nemáme. Zlaté kanadské úřady, kde je všechno vyřízeno na místě.  Dalším úkolem bylo pojistit auto, což se nám nepovedlo, protože opět nemáme stálou adresu a údajně i kvůli tomu, že budeme hodně cestovat. Dali nám však doporučení na jiné společnosti. Jelikož už bylo po zavírací době, nasedli jsme do auta a vyrazili jsme do hor, nepojištěni. Snad uspějeme za pár dní v jiném městě.

Christchurch

V 12:30 místního času jsme konečně po několika úmorných hodinách ve třech letadlech dorazili do cílové zastávky Christchurch. Na letišti nás vyzvedla Martina, vyrazili jsme na nákup všeho potřebného a na obhlídku města. Byl státní svátek, takže městečko dýchalo pohodovou atmosférou. Co je však na tomto místě nejzajímavější a také to trochu nahání hrůzu, jsou následky zemětřesení, které tu jsou na "denním" pořádku. Největší zemětřesení v roce 2010 smetlo pár budov a u ostaních narušilo jejich konstrukci. Po třech letech, tu jsou stále vidět trosky budov, nebo její pozůstatky a sposta strojů na jejich demolici a opravu. Spousty trosek budov stojí na místě jen díky podpěrám, které jsou vytvořený kontejnery, viz na fotce. Jedna ulice je vytvořeno pouze z kontejnerů, které jsou pomalovány a vypadá to velmi zajímavě. Na večer jsme pak vyrazili 70 km od Christchurch, na malebný poloostrůvek s městečkem Akaora. Ráz krajiny se změnil hned za městem, kde jsme začali stoupat do zelených kopců s pasoucími se ovcemi. Večer jsme se prošli kolem pobřeží městečka.
Vzhledem k dlouhým letům a  vyleháváním na letišti v Soulu, jsme se už docela dobře aklimatizovali a žádný jet lag  nás nepostihl.
Auto máme super velký, takže ho dneska musíme přetransformovat na kuchyň, obyvák a ložnici dohromady. Já jsem se s autíčkem pomazlila hned na parkovišti, když jsem si přivřela palec do dvěří, takže moje štěnice a napuchlý palec budou na levé dveře vzpomínat ještě hodně dlouho. Jinak se tu autem jezdí vlevo, takže první jízda mi tak trochu naháněla hrůzu, že jedeme v protisměru nebo že do nás chce někdo nabourat.

Z letiště

Naše cesta začíná opět na letišti. Tentokrát jsme nepodcenili přípravu a ještě před odletem jsme si dali pěkně mastný obídek. Mastný ve všech směrech, na celém letišti byla jen klobása, gulášovka nebo panini. Já zvolila panini, Matěj si dal naposled klobásu a vše jsme to zapili pivem za 150 Kč,-. To jsme ještě netušili, jak moc se tento let bude lišit od toho kanadského. Já jsem předpokládala,  že české airolinky budou šetřit, ale tak nějak jsem doufala, že horší servis než u Condora být nemůže. O to víc nás potěšilo, že hned po vzletu jsme dostali jídlo, každou chvilku chodili s pitím, alkohol byl zadarmo, takže jsem si dala vínečko na lepší spánek. Každá sedačka byla opatřena malým displejem, takže každý se mohl dívat, na co chce. Po skoro deseti hodinách jsme přistáli na letišti v Soulu, kde jsme měli čekat dalších 10 hodin na let. Mezi terminály nás převezl podzemní vlak, který byl klasicky narvaný až do posledního místečka. To jsme si hned s Matějem říkali, že ty videa o tom, jak ty japončíky vmačkávají do metra (v tomto případě samozřejmě korejce), nelžou. Ještě před odletem jsem četla v novinách o tom, jak je Soul znečištěn smogem, že není vidět na 100 m. Přes den tu bylo jasno, avšak obloha byla úplně šedá. Už se nemůžem dočkat, až uvidíme modrou oblohu na Novém Zélandu, která tam na nás údajně čeká.

Z počátku jsme si nebyli jistí tím, v kolik a odkud nám letí letadlo do Aucklandu. Nebylo nejjednodušší to poznat, posud´te sami.