Auckland City

Zamáčkněte slzičku, náš poslední příspěvek je tu. Zítra ráno už budeme sedět v letadle směr Soul a poté Praha. Co si budeme říkat, na Zélandu bylo nádherně a Auckland je jen třešinkou na dortu. V pátek ráno nás Paul s jeho maminkou odvezl na autobus do Taurangy. Na rozloučenou jsme ještě společně zašli na snídani a pak už jsme s batohy na zádech vyrazili na naší poslední zastávku do největšího města Nového Zélandu, Aucklandu. Ubytování jsme měli strategicky zařízené v centru města, pouhý blok od vyhlídkové věže Skytower. Downtown nám trošku připomněl Vancouver, a to především svými věžáky a přístavy plné luxusních jachet. Auckland je také jedno z nejkosmopolitnějších měst Zélandu  Hned po příjezdu jsme vyrazili na prozkoumání centra a překvapivě jsem Matěje dostala i do místní galerie. Na západ slunce jsme už seděli na místním trajektu do protějšího zálivu Stanley Bay. Kdo by si myslel, že Auckland se obejde bez sopečného rázu, bude velice na omylu. Nádherných příkladem je Mt. Eden, nejvyšší sopka ve městě (196 m), kam jsme si to namířili hned druhý den na východ slunce.  Na vrcholku kráteru se vám otevře výhled na všechny strany, kde se můžete kochat ostrůvky rozsetými v zálivu Hauraki gulf. Na oběd přišla moje nejoblíbenější část den, tedy jídlo a ozkoušení místních restaurací. Vybrali jsme si jednu na nábřeží u jednoho z přístavů. Já jsem se konečně odhodlala vyzkoušet Pork Belly, tedy vepřový pupek a Matěj zůstal u klasického zélandského hovězího. Sluníčko, pivečko, dobré jídlo a překrásný výhled, prostě idylka.  S plnými puky jsme se zmohli pouze na natáhnutí v dřevěných lehátkách a na opalovačku. Večer už nám zbývalo pouze obhlédnout výhledy ze Skytower, vyfotit pár nočních fotek z nábřeží, nakoupit dárečky domů a znovu a naposledy si zabalit.

Vzhůru domů, do Prahy, do letního počasí!

Co patřilo ke sběru

Tak sezóna kiwi je za námi a já jsem tu ještě vůbec nezmínila, co ke sběru neodmyslitelně patří. Takže tady je pár bodů:

Všichni milují zlaté kiwi

Zlaté kiwi je zlatem nejen pro majitele sadů, ale i pro sběrače. Sbírá se pomalejším tempem a hlavně už skoro zralé, takže se dost často stane, že narazíte na zralé kiwi, které si můžete rovnou sníst. Přímo ze stromku je nádherně sladké a prostě mnohem lepší než kiwi zelené. Bohužel sadů se zlatým kiwi není tolik jako zeleného, takže po pár týdnech pohodičky se každý musí vrátit zpět do tempa.

Všichni nenávidí zelené kiwi

Tím myslím pouze jeho sběr. Ve skupině, kde jste placeni za to, co nasbíráte, je tempo nehorázné. Peníze si asi vyděláte lepší, ale já bych neměnila a jsem velice ráda, že jsme byli placeni od hodiny. Ale pozor, to neznamená, že se sbíralo lážo-plážo. Při trhání zlatého kiwi tak všichni velice neradi slyší, že je na řadě kiwi zelené. Znamená to prostě větší makačku.

Cikády všude okolo

Naštěstí jsme nebyli u protrhávání, kdy vám letní dny v práci znepříjemňují poletující hejna cikád. Při sbírání jsme však narazili na jejich "skořápky". Na listech, na kmenech, na kiwi, všude byly tyto hnědé nestvůrky, které vypadaly jako živé. 

Pavouci a krysy

Ti, co trpí arachnofobií, by se sběru kiwi měli vyhnout velkým obloukem. První měsíc jsem se doslova zaplétala do pavučin. Sem tam na vás spadne nějaký ten pavouk a nebo se některých křiklavě zbarvených přinejmenším pěkně leknete. Já jsem si to sbírala pavouk ne pavouk, protože jsem si říkala, že na rozdíl od Austrálie, tady žádné nebezpečí nehrozí. No, omyl. Místní Zélanďan mi vysvětlil, že tu mají pár pavouků, které by mě sice nezabili, ale bylo by mi pár dní špatně. A že prý jich už pár na sadech viděl. No paráda. Od toho okamžiku jsem pavouky docela zkoumala a raději se pavučinám vyhýbala. Asi nejvíce výhružně na mě zapůsobil malinkatý pavouček pestře zelené barvy, který měl zadeček jak škorpion. Když tento pavouk, o velikosti mouchy, kousnul jednoho našeho Angličana, otekla mu a bolela ho ruka jak od štípnutí vosy.

Při spírání narazíte na hodně hnízd a ptáčků. Co by však člověk nečekal, že hnízda udělaná především z listí, jsou plné krys. Na jednu Němku  jednou vypadla krysí mláďata. Druhá v domnění, že trhá kiwi, chytila do ruky krysu. 

Piva

Příjemnější je vždy dosbírání sadů. Každý majitel nám zakoupil pivka, někteří dokonce připravili i grilovačku. 

Hangi

Závěr sezóny jsme zakončili a oslavili tradiční maorským pokrmem hangi. Už jsem se o něm zmiňovala v příspěvku z Maorské vesnice. Ráno jsme se sešli, aby především holky připravili jídlo a kluci oheň. Nejdříve se vykopala díra, nad kterou se nasadil sud s kameny, které se potřebovali nahřát. Připravené jídlo se pak vložilo do klece, společně s kameny, zakrylo mokrými hadry a zakopalo do země. Po pěti hodinách se jídlo vykopalo připravené k snědku.  Byl to perfektní den, kdy nechyběla dobrá atmosféra a výtečné jídlo. Já jsem se zamilovala do tradičního Zélandského desertu - Pavlova, který především s kiwi tvoří báječnou kombinaci.   Někteří by mohli namítat, že je Pavlova Australský desert, vedou se tu o tom hodně ostré spory a protože jsem na Zélandu, neodvažuji si tento desert nazvat jinak než Zélandským :)

Auto

Toyota Estima, naše první autíčko, které jsme si s Matějem pořídili. Na Zélandu nám už zbývá posledních pár dnů a tak se pomalu zbavujeme věcí, které s sebou zpět vzít nemůžeme. I když nám autíčko přirostlo k srdci, do naší krosny ho asi opravdu nevmáčkneme. Už od poloviny dubna jsme tak pomalu začali auto nabízet na internetu. Nebudu vás napínat, za celý měsíc se nám ozval jeden jediný člověk, Nacho, který se už ani neobtěžoval odpovědět na naši esemesku, takže jsme byli zase na nule. Před týdnem nás už tak trochu znervózňoval blížící se odlet. Rozhodli jsme se vyrazit na trh s auty v nedaleké Tauranze. Trh se měl konat od 8 ráno do 12. Nechtěli jsme prošvihnout ani jednoho potencionálního kupce, takže v 8 hodin jsme byli na místě. No, asi jsme byli jediný, kteří měli takovýto plán, protože parkoviště se začalo plnit až po deváté a rozhodně ne kupci. V deset hodin nás bylo asi 13, kteří se snažili prodat auto a už se i objevilo pár lidí, které prošli kolem našich aut. K mému zklamání jsme zjistili, že za rohem jsou veřejné záchodky a ty, které jsem považovala za kupce, si šli asi jen odskočit. Prodejci se snažili zabavit diskutováním mezi sebou, všichni otvírali kapoty a strašně zaujatě si o něčem povídali nad motorem. V tom nás tak trochu napadlo, že asi nejsme zrovna nejlepší prodejci, protože když otevřeme kapotu, jediné, co můžeme říct kupci je - Tak tady je motor. Nic moc totiž o autě a autech obecně nevíme. Nezbývalo tedy než doufat, že projížďka bude stačit.  V 11:45 za námi přišel organizátor trhu s omluvou, že je to dneska nějaké  klidné, že se ale určitě objeví Indové či Asiati, kteří většinou chodí na poslední chvíli a snaží se auta koupit pod cenou. No, pár Indů jsme zahlídli naproti u mekáče, ale tím to tak asi končilo. Z trhu jsme tedy odjeli bez jediného zájemce. 

Z čista jasna o pár dnů později se nám však ozvala jedna paní, že má zájem o auto a hned druhý den ještě jeden pán. Hned dva v jeden den, docela šok. První přijel pán, kterému chybělo snad polovina zubů a ostatní měl v dosti ztrouchnivělém stavu. Hned nám skočil do auta, že teda dáme testovací jízdu. Ani se nepřipoutal a už nás vezl za město. V tom mě hned napadlo, co když nás veze někam, kde má nějaké kamarády a auto nám ukradne. Nebo co když někde nabourá, už totiž nemáme pojištění. Po pěti minutách jsme naštěstí byli zpět na parkovišti a začalo smlouvání. Hned to zkoušel na 2500, naše cena byla 2800. Ještě pak zkusil 2600, ale mi jsme nechtěli jít níže než na 2700, takže jsme se rozhodli, že ještě počkáme, co ti druzí. Asi po půl hodině dorazila paní s přítelem, zubů měli v puse o trochu víc :) Paní má čtyři děti a přítel se zřejmě rozhodl ji koupit nové auto. První, co chtěli vidět, byl řemen. No paráda, o tom si ráda povídám každý den a především v angličtině. Paní jsem vůbec nerozuměla, co po mě o tom řemenu chce, tak to po pár minutách vzdala. Vyrazili jsme tedy na projížďku, na které bylo hned poznat, že paní už delší domu řídí automat. Ona z toho byla tak nadšená, ale  já, když jsme slyšela, jak to vytáčí do vysokých otáček, jsem naše autíčko trochu litovala. Ani tentokrát jsme se neobešli bez smlouvání. Tentokrát to ale zkusili už na 2400, tak říkám důrazně, že rozhodně ne, že 2700, to hned tedy nabídli 2600 a my začali přemýšlet. Naštěstí to netrvalo dlouho a pán souhlasil s 2700 a auto bylo prodáno. KONEČNĚ!

Autíčko nám bude chybět a tak trochu nám bylo líto, že jsme to nemohli prodat lidem, kteří by vypadali, že se o něj budou starat lépe. Ale peníze jsou peníze a my na první kupce čekali přes měsíc! Sice jsme nedostali tolik, za kolik jsme auto koupili, ale cena je pořád slušná. Hned jsme tedy o krok blíže našemu odletu, poslední dny sbírání, pár dnů zapíjení sezóny a pak tři dny v Aucklandu.