Geotermální oblasti

Matěj šel pěkně vydělávat penízky a já jsem zůstala doma skolená nemocí. Konečně mám tak čas napsat o geotermálních oblastech, které jsme navštívili před dvěma týdny. První naší zastávkou byl Crater of The Moon nedaleko Taupa. Je tu nespočet plynových vývěr a páry. Barevná jezírka či gejzíry zde ovšem nenajdete. Ničím nás to tu nenadchlo, ale pro rozjezd to nebylo zas tak špatné. Druhou zastávko bylo skryté údolí, které si říkalo o pár kilometrovou zajížďku. Tady už vše doslova hýří barvami. Z kopců stékají barevné linie žluté, hnědé a oranžové. Prohlídka je samozřejmě za poplatek, která zahrnuje i převoz lodí, v cestě za prozkoumáním tohoto údolí nám totiž stálo jezero.   V obou oblastech jsme byli téměř sami, což nám umožnilo fotit bez davů turistů a užít si to tu dvakrát tolik. Co se týče třetího a nejznámějšího geotermálního centra Wai-O-Tapu, neměli jsme pochyby o tom, že v tomto případě už budeme splývat s turisty. Překvapivě jsme však v parku byli mezi prvními a ocitli se na většině místech úplně sami. Prošli jsme si tak první úsek až k nejznámějšímu a velkolepému Champagne Pool. Jedná se o kruhový kráter plným zelené vody, kterou probublávají malinké bublinky, jak u šampaňského. Okraje tohoto kráteru jsou nádherně zbarvena do oranžova, což s modrou barvou jezera a hustými mračny stoupající páry vytváří krásný pohled. Místo pokračování prohlídky dalších barevných výtvorů přírody jsme se jeli podívat na div lidského důvtipu - Lady Knox Geyser. Tento gejzír byl lidským zásahem upraven k tomu, aby pravidelně každý den v 10:15 tryskal proudy vody až do výšky 10 metrů. Uměle vyvolaný výstřik vody je vyvolán látkou, která se po chemické stránce podobá mýdlu. Tak totiž došlo k objevu tohoto malého zázraku, když si lidé chtěli z jezírka vytvořit přírodně vyhřívanou lázeň. Po použití mýdla je však čekal šok v podobě gejzíru přehřáté páry a vody. U této příležitosti se sjeli snad všichni turisté ze Severního ostrova. Dokážete si tedy představit, jak to v parku muselo vypadat po skončení tohoto představení. My jsme fikaně z představení uprchli o něco dříve a vyhnuli se tak koloně aut mířící zpět do parku.  Kolem jedenácté hodiny už park praskal ve švech, ale pro nás to byl naštěstí čas odjezdu. Všechny ty překrásně barevná jezera, probublávající bahno a sýřící krátery jsme si prošli bez doprovodu dalších lidí. 

Kiwi sezóna

Ještě nemáme připravené všechny fotky z geotermálních oblastí, proto trochu přeskočím a napíšu naše čerstvé zkušenosti ze sběru kiwi.

Ležím v křesle u televize a každičký sval na těle mě bolí. Je to jak na třešních - přijdeme z práce, jdeme si lehnout a ve snech se nám opět zdá jak češeme. A to pracujeme teprve čtyři dny. Ale abych opět nepřeskakovala. Nacházíme se ve městečku Te Puke, které je jednou z největších sadařských oblastí s kiwi na světě. V Cromwellu jsme potkali jeden pár, který nám dal kontakt na rodinný organický sad, kde byli velice spokojený. Zapátrali jsme v našich starých poznámkách a zavolali na získané číslo. Stačilo zmínit, že jsme Češi a jméno kluků, kteří u něj pracovali a schůzka byla sjednána. Práci nám prý nemůže ručit na celou sezónu, ale za dva dny můžeme nastoupit.

Všechny sady jsou zde zastřešeny velkou organizací, takže zde prý není konkurenční boj. V praxi to tak vypadá tak, že když jeden sad potřebuje pomoc, druhý mu vypomůže. Na začátku sezóny se čeká, až bude mít ovoce požadované množství cukernatosti a pak se může sbírat. Během dne se pak musí všechno v daném sektoru očesat. Náš sad nás platí hodinově, většina sadů však platí za to, co nasbíráte.  Ve středu jsme začínali na cizím sadu s jejich skupinou, která je placená za to, co nasbírají. Tempo tak bylo sakra vysoké.  Už při prvním načesaném pytli, si především záda uvědomily, že to nebude zrovna procházka vinicí. Jeden pytel může mít kolem 15 kilo, odhaduji. Jeden pytel byste měli načesat pod tři minuty a protože češete většinou kolem 9-10 hodin denně, nechci ani přepočítávat, kolik je to pytlů za hodinu nebo za den. Abychom nedostali vyrážku, češe se v rukavicích. Kiwi je většinou ve výšce, že jen tak tak pod ním projdete. Uprostřed se to trochu prověsí, takže je to výškově maximálně pro mě. Matěj tak je většinou po krajích nebo musí česat v podřepu nebo záklonu.

Bydlení jsme ještě žádné neměli a s přespáním někde v autě to tu není vůbec jednoduché. Majitel Jeff nám tak nabídl, že můžeme nechat auto u něj na dvorku. Večer nás pak pozval ještě s dalšími Čechy k němu domů. Evidentně má rád Čechy :). Jeho žena nám připravila výbornou večeři a pak nám i nabídli bydlení v jednom z malých domečků poblíž sadu. Ten můžeme mít k dispozici až do Velikonoc, dokud nepřijedou další Češi, kteří mají toto ubytování slíbeno. No prostě perfektní.  Další dny jsme už česali v naší partě, ale tempo nějak výrazně nezpomalilo. A tak jsme se konečně dostali k tomu, proč nás všechno bolí a sotva se hýbeme. Zítra máme volno a během týdne prý nebude moc práce, tak si aspoň trochu odpočineme. Jen doufáme, že si nakonec zvykneme. Měli bychom tu totiž zůstat po zbytek našeho pobytu na Zélandu. 

Tongariro - den 2.

Druhý den jsme vstali v 6.15 a tím zbudili většinu lidí na chatě. S východem slunce jsme v 7h vycházeli cestou, kterou jsme absolvovali předešlý den k Mt. Ngauruhoe. Brzký východ nám zajistil dostatečný náskok před davy turistů mířící na jednodenní tůru. Plán nám však zkrachoval v momentu, kdy jsme odbočili k druhé sopce Mt. Tongariro a po návratu odtud jsme čelili mase turistů u Red Crater. Z Mt. Tongariro můžete viděl na jedné straně údolí s jezery, na druhé kuželovitou mladší sestru Mt. Ngauruhoe nebo také jezera Emerald lakes a Blue lake. Až do tohoto místa jsme potkávali pár turistů, ale u Red Crater jsme to už valili v jedné koloně.  Sytě červená barva kráteru je úchvatná. K dramatičnosti pak přispívají i fumaroly chrlící páru. Pod kráterem se rozprostírají zelenožlutá jezera Emerald lakes. V jezero ohraničené žlutými břehy se stoupající párou byste živého organismu asi těžko hledali. U druhého jezera nás však překvapilo jiné lemování okraje, mechem a řasami.  Jednodenní trasa vede k většímu jezeru - Blue lake. Podle průvodce je křišťálově modré. Nám se ale odpoledne opět zatáhla obloha a tak jezero zůstalo ponuře šedé. Od tohoto místa se naše cesta konečně odpojila od davu turistů a mířila k chatě v poušti Rangipo. Krajina je to ponurá a pustá, zakrývá ji souvislá vrstva sopečného popela. Z větší části se jí prochází třetí den, kdy se jde po jižní části národního parku mezi sopkami Ngauruhoe a Raupehu. Po celý den bylo zataženo, občas mrholilo. Sedm hodin a 22 kilometrů chůze jsme tak rychle prošli bez větších zastávek. Tak naše třídenní návštěva národního parku Tongariro končí.  Ze tří sopek jsme celkově zdolali dvě - nižší Tongariro (1968 m) a kónickou Ngauruhoe (2280 m). Matěj si samozřejmě neodpustil trocha toho hecování k výšlapu i na třetí nejvyšší sopku Mt. Raupehu (2797 m).  Naštěstí pro mě zůstala obloha zatažená i další den a my jsme tak mohli spokojeně odjet do dalších geotermálních oblastí v okolí města Taupo a Rotorua.

Tongariro National Park patří zaslouženě k nejkrásnějším místům na Novém Zélandu. Mínusem je nehorázné množství turistů absolvující jednodenní tůru a nepředvídatelné počasí. My jsme si na tyto krásné zážitky museli právě kvůli počasí počkat necelý týden, ale stálo to za to!

Tongariro - Den první alias Frodo už jdeme!

Vichřice nás těsně minula a místo Severního ostrova zasáhla Jižní. Pro nás to znamenalo pár nudných dnů, které jsme přečkávali v Plymounthu. Matěj tu po ránu pozoroval na plážích surfaře a oba jsme nechtěli nic jiného, než opět vyzkoušet ježdění po vlnách. Surfování jsme ale museli oželet, na to přijde čas jindy. Předpověď vypadala celkem přívětivě, takže jsme si zarezervovali chaty v další vulkanické oblasti Tongariro. Do této oblasti se můžete dostat dvěma způsoby. My jsme si vybrali cestu zapadákovem neboli po forgotten highway. Moc osídlené to tu věru nebylo. 

Teď už ale více k perle Nového Zélandu. Tongariro a jednodenní trek, který v tomto národním parku můžete podniknout, patří k tomu nejlepšímu, co můžete na Zélandu vidět. Celodenní výlet nepatří mezi jednoduché a k focení je zde tolik vulkanických úkazů, že jeden den zde prostě nestačí. Proto jsme zvolili druhou variantu - třídenní trek. První den jsme vyrazili brzy ráno k první chatě, která se nachází pouhé tři hodinky od výchozího bodu. Po většinu cesty se kocháte výhledy na jedny z největších sopek Nového Zélandu - Mt. Roupehu a Mt. Ngauruhoe. Po příchodu na chatu jsme měli před sebou celé odpoledne. Matěj mi však nedopřál ani chvilinku odpočinku, v plánu bylo zdolat vrcholek Mt. Ngauruhoe. Rychle vypít čaj, sbalit do batohu foťáky a vyrazit. Nad horami byla úplně jasná obloha, pod námi v údolí jen a jen husté mraky, které nevěštili nic dobrého.

Pro neznalé tak musím vysvětlit, proč je hora Ngauruhoe tak významná. Ve filmové trilogii Pánu prstenů tato sopka ztvárnila horu osudu, na kterou musel Frodo vylézt a zničit prsten. Jak už to tak bývá, každý pravý fanoušek teď musí tuto horu zdolat. My jsme tak tuto akci nazvali - Frodo, už jdeme! Ale podle správce chaty, jsme nebyli dostateční fanouškové. Ostatní sebou nesou i prsten, který po zdolání sopky vhodí do kráteru.

Po hodině stoupání se nám hora začala zahalovat do mraků a po dalších dvou hodinách strmého stoupání lávovou struskou naděje, že uvidíme něco jiného než mlhu, byla mizivá. Nahoře jsme si tak alespoň užívali výhledu na barevný kráter sopky. Náladu nám pozvedl a o úžasný zážitek se postaral ten nejvěrnější fanoušek Pána prstenů. Z mlhy se k nám pozvolna linula hudba z Hobitína. Čím blíže byl vrcholu, tím hlasitěji a dramatičtěji se hudba měnila. Jakmile se objevil s reprákem na batohu na vrcholu, společně s vítěznou hudbou a svým výkřikem do okolí dal všem vědět, že to dokázal. Ta jeho radost byla neskutečná. Na vrcholku jsme vydrželi přes hodinu, stav počasí nás však vyhnal dolů. Dolů jsme se vydali nejstrmější cestou, přímočaře dolů. Strmý sklon nám tak umožnil sklouzávat se po suťovisku rychle dolů. Bylo to jak běžet na sněhu z kopce, jen s tím rozdílem, že jsme měli plné boty kamínků a popelu a ponožky jsme tak museli vyhodit. Jen co jsme se zastavili v sedle pod horou, mraky se opět začali roztrhávat a večer bylo úplně jasno. Hold pech!

Sopka Mt. Raupehu