Poslední týden v Cromwellu

Náš pobyt v Cromwellu nám pomalu končí. Dnes jsme si odpracovali poslední den na vinici, večer poslední rozloučení s kamarády v hospodě a zítra vyrážíme přes západní pobřeží na sever. Poslední týdny na vinici se nám trochu táhly a tak jsme odpočítávali každý den. Nebylo moc práce, víno se začalo pokrývat sítěmi a většina práce je závislá na zralosti vína. Proto jsme dělali všechno možné. Přes sbírání kravských hoven, kopání odtokových kanálů až po sbírání broskví.  Matějovi se určitě nejvíce líbilo nahánění krav. Asi nejhorší prací je počítání hroznů. Protože odhadované množství vína je přes 6 tun (asi na hektar, nevím), musí se počet zredukovat na 5. U každého sektoru je tak daný počet hroznů, který muže jedna rostlina na sobě mít. Celý den jsme tak počítali a odstřihávali, až nám z toho šla hlava kolem. Nejhorší na tom je, že se nemůžete bavit s ostatními a ani hudbu nemůžete poslouchat, protože se musíte soustředit na to počítání.

I přes to, že poslední týdny se trochu vlekly, bude nám vinice chybět. práce to byla opravdu pohodová, se skvělými lidmi a se spousty nových informací. Poslední dny tady byly opravdu mrazivé. Přes noc se teploty pohybují kolem 2 stupňů, za hezkého dne ty odpolední kolem 30. Tento poslední den opět v horách sněžilo a tak jsme celý zmrzlí v dešti chodili kolem vína. jak na o zareagovalo vedení? Na přestávku nám přivezli teplou polévku a dort. Odpoledne se počasí konečně uklidnilo a tak došlo i na páteční piva.  Předpověď na víkendové noci je však kolem nuly a to může mít velký dopad na úrodu. Jak se taková situace řeší? Jak jinak než vrtulníky! Cena se zde však pohybuje úplně v jiných cifrách. Jen to, aby vrtulník přiletěl na vinici, stojí 2000$. provoz vrtulníku pak stojí dalších 1500-2000$ za hodinu. Minulé jaro tak při mrazivém víkendu dali za vrtulník 50.000$  (800 000 Kč). Ufff! No, asi jim stoupne cena vína nebo si nedokážu vysvětlit, že je využívání vrtulníků nezruinuje. Ze srandy jsem tak říkala, že jestli se vrátím zpět na Zéland, otevřu si zde půjčovnu s vrtulníky. Na to mi vedoucí odpověděla, že je to beze srandy sakra výnosné. A proto mladé dívky sní místo o vdavkách se známým hercem nebo fotbalistou, o provdání za majitele vrtulníků. 

Matěj a Alan - matěj má to privilegium, že si vozí zadek na vozíku a my si to musíme vyšlápnout pěšky!

A teď přijde ta zábavnější část :). Ještě než povyprávím Matějovy toreadorské úspěchy, začnu tím, jak jsme naháněli ovce. Ráno jsme přijeli na vinici a dvě ovce byly mimo ohradu. Naše vedoucí je šla nahnat k brance. Naším úkolem bylo stát pár metrů od branky, aby ovce neutekly na silnici. S Matějem jsme si tak říkali, že to je brnkačka. Když se proti nám řítily dvě ovce, trošku jsem začala panikařit, jestli mě nemůže nějak podkopnout nohy. Ovce místo vběhnutí do ohrady, začaly sebevražedným útokem na plot, přes který se snažily dostat. Dráty však byly moc u sebe, takže jediná cesta vedla přes nás. My jsme samozřejmě byli vyděšení víc než oni, takže nám utekli na silnici. Tady jsme už oba mohli tušit, jaký máme talent pro nahánění dobytka. Američan Alan má na starosti údržbu celé vinice a zároveň se stará i o zvířata. Protože nastoupil ve stejný čas jako my a Matěj asi jako jediný Čech se s ním baví anglicky, vybral si ho pro nahánění krav (což už oproti ovcím není žádná sranda).  To ovšem Alan netušil, jak zkušeného naháněče si vybral. Celá situace probíhala následovně. Alan vyhnal krávy z jedné ohrady. Krávy se měly převést přes silnici do druhé ohrady a tak plán zněl, že každý bude stát na jedné straně silnice a krávy mezi nimi proběhnou. Když je Alan vyhnal z rohu, začal něco na Matěje křičet. Ten ho na tu dálku neslyšel, tak si myslel, že je to už znamení, aby otevřel bránu. Bránu otevřel,  krávy nabraly na rychlosti dvakrát tolik a Alan začal taky utíkat. Jeho mávání dalo Matějovi tušit, že tu bránu ještě asi otvírat neměl. Snažil se ji tak rychle zavřít, ale krávy byly rychlejší než Matěj a jedna mu tak proběhla ven. Naštěstí si to nasměrovala do té správné ohrady a ne do města. Ufuněný Alan se přiřítil k Matějovi a nechápal, proč Matěj tu bránu otvíral, když on na něj křičel: "Hlavně tu bránu neotvírej, dokud tam nebudu!" Podruhé, když Matěj převáděl krávy, Alan mu už avizoval, že tentokrát to bude v klidu a bez žádných ztrát. No posuďte sami, jak hladce to všechno proběhlo. Tentokrát to trochu podcenil Alan a po cestě nerozmístil kovové zábrany. Krávy se tentokrát měly přehnat kolem pozemku majitele. Matěj měl stát na konci silnice a krávy měly těsně před Matějem uhnout do ohrady. Krávy však měly z Matěje takový respekt, že zahnuly hned, co vyběhly z ohrady a splašeně pobíhaly po zahradě majitelova domu.  Krávy do sebe narážely svými rohy a nevím, kdo byl víc vyplašený, jestli krávy nebo Matěj. Po dobré čtvrthodince se klukům podařilo krávy dostat do ohrady. Matěj si pak dělal z Alana srandu, kdy zas budou převádět krávy a Alan zas z něj, že si to může dát do životopisu.

 

Mise tučňák

Jak už jsem psala dříve o tučňácích, když jsme se za nimi vydali na jihu ostrova, není to zrovna nejlehčí focení.  Ty mrchy jedny se vracejí z lovu, když se stmívá, ráno zas vyrážení na lov ještě před východem slunce, což v obou případech znamená málo světla na focení. My jsme k pláži přijeli už ve tři hodiny odpoledne. Ani jeden z nás tedy nedoufal, že v těchto odpoledních hodinách nějakého tučňáka zahlídneme. Jen jsme ušli pár kroků od parkoviště, Matěj na mě z vyhlídky křičí, že právě z moře vylezl jeden tučňák a ať ho rychle běžím na pláž vyfotit. Celá uřícená dorazím na pláž a pomalu se plížím k tučňákovi, abych ho nevyplašila. Bohužel dobrých 50 metrů od tučňáka mě zastaví tuleni. Se vzpomínkou na Catelins, kdy se na mě při focení řítila velká tulení obluda, si raději udržuji odstup a fotím tučňáka z dálky. Jen co se vyšplhám zpět k Matějovi na vyhlídku, vynoří se z vln další tučňák. peláším tak zpátky na pláž. Tučňák mi však mezitím utekl do keřů kolem pláže. Otáčím to zpět a jen doufám, že se všichni tučňáci nerozhodli vracet už odpoledne. Naštěstí se tomu tak nestalo a tak se vracíme k autu a na  lov lepších fotografií vyrážíme po šesté hodině. Na pláž už by se v tuto dobu chodit nemělo, aby se tučňáci nebáli vrátit domů. Žlutoocí tučňáci jsou velice plaší. My jsme sešli dolů k pláži a zůstali nehybní na schodech. Nikdo tak nemůže říci, že by se tučňáci kvůli nám báli vrátit zpět do hnízd. K vidění jich bylo nejméně osm. Kvůli velké vzdálenosti a nepřízni světla však fotky nevyšly podle mých představ.  Čekat na ně a pozorovat je jsme vydrželi přes tři hodiny. Jejich pohyby jsou opravdu komické. Vypadají jak upracovaní dědulové, kteří jsou naštvaní jak na práci, tak i na to, že ta cesta přes pláž, kterou musejí ujít, je zatraceně dlouhá a plná klacků. Matěj mi na to docela trefně odpověděl: " A ty se jim divíš? Přijdou po celodenním lovu a pak to všechno musejí vyzvracet, aby nakrmili mláďata. " Tak se jim asi nedivím, že vypadají tak utahaně. Horší to mají s motorikou.  Když se snaží přeskočit překážku nebo ji překročit, většinou spíš zakopnou a rozplácnou se.

 Měli jsme opravdu velké štěstí a viděli i modrého tučňáka, který je poloviční v porovnání s tím žlutookým. pro focení to však bylo peklo, protože to spíš vypadalo jak myš pobíhající po pláži.

Ráno jsme se opět vrátili na místo činu. Tentokrát jsme už ale věděli, kde se tučňáci schovávají a tak jsme si na ně počíhali schovaní za křovím. Na fotkách z rána můžete vidět jednoho tučňáka, který nám víc než ochotně pózoval. Asi zrovna držel hlídku a tak si pochodoval před křovím v pravidelných intervalech 20 minut. Opět jsme tak vydrželi pozorovat východ slunce a jednoho tučňáka přes tři hodiny.  Výsledek honu na tučňáky tak předčil mé očekávání!

Žlutooký tučňák

Modrý tučňák

Cesta za tučňáky

Úkol zněl jasně, vyfotit tučňáka! Mě se zpět na východní pobřeží moc nechtělo. To, že člověk uvidí tučňáky, není nikdy jisté a už vůbec, že se povede fotka. V Cromwellu už není moc co vidět a tak jsme vymysleli plán, že se podíváme na místa, která se nám líbila a zakončíme to u Oamaru na tučňácích. V pátek jsme chtěli vyrazit hned po tradičních pátečních pivkách. Situaci nám však zavařil vedoucí, který potřeboval ostříhat hrozny ještě v pátek, takže jsme všichni museli zůstat přes čas. Do karet nám ani nehráli naši kamarádi, kteří se s námi loučili a přikoupili další balení piv. No přeci je tam nenecháme, že? Rychle jsme tak dali koupačku v bazénu a vyrazili směr Blue lake na západ slunce. Přesně na minutu jsme ještě zastihli zabarvenou oblohu nad jezerem. Já jsem s fotkou byla spokojená, proto jsem zavelela, že pokračujeme dál a spíme až u pláže u Moeraki boulders. Ty jsem chtěla fotit při východu slunce. Na pláži už čekalo pár fotografů, v písku zabořené stativy, samozřejmě na nejlepších pozicích. Moc se nám nelíbilo, že kameny jsou skoro všechny pod vodou a tak jsme zalezli zpět do našeho pojízdného domečku a čekali na odliv. Ani po čtyřech hodinách voda moc neklesla a tak jsme se přesunuli k městečku Oamaru. Tohle město mi nebylo vůbec sympatické kvůli jménu. V okolí Cromwelu najdete městečka Omarama a Omakau, a tak si to s Oamaru neustále pletu a města neustále zaměňuji. Oamaru je jedno z mála městeček, kde je větší koncentrace historických budov. Společně s atmosférou nedělních trhů se mi město, i přes jeho nesympatické jméno, moc líbilo. Do Oamaru však míří spousty turistů s jinou vidinou, pozorování tučňáků. Na nedalekých plážích se totiž vyskytují kolonie tučňáků modrých a žlutookých. 

Příběh naší ledničky

Největším problémem při cestování a bydlení v autě je chlazení potravin. Pro tyto případy jsme si pořídili ledničku (plastovou přepravku na pikniky), která má za úkol udržet teplotu potravin na pár hodin stejnou. Při hezkém počasí stačí pár minut a v autě máme pekelné vedro. Některé potraviny by nám tak nevydržely dva dny ani v té zázračné ledničce. Na noc a i přes den ji raději schováváme pod auto ven, kde je krásně v chládku. Co se nám však dost často stává je, že na ledničku zapomeneme, nastartujeme auto a vyrazíme i s ledničkou pod autem. Zvuky linoucí se z podvozku nás na to někdy upozorní v čas a do sekundy zastavíme a lednička z toho vyjde bez ujmy. Sem tam se ale stane, že při tom rozjíždění někdy sešlápneme plyn víc, než by si lednička zasloužila a pořádně ji přejedeme. Jednou na třešních jsme si tak nechali chladit piva s mléčnými výrobky. Samozřejmě jsme na to zapomněli a při couvání jsme ledničku zašprajcli pod autem tak, že se nedala ani vytáhnout. Matěj tak jezdil sem a tam, dopředu a dozadu a já jsem se s dalšíma lidma snažila ledničku dostat z pod auta. Z ledničky tak zbyl rozjetý plast, rozlité piva s jogurtem a spousty střepů.   

Vyrazili jsme tak do obchodu pro novou a po této zkušenosti jsme se raději rozhodli pro hadrovou. Hned večer jsme ji opět nechali pod autem, ale všechny potraviny to přežili bez ujmy.

Dneska jsme se po necelých dvou měsících přestěhovali zpět do auta. Včera jsem vyvářela skoro celý večer, abychom to měli všechno připravené a nemuseli první dva dny vařit na vařiči. Po předání klíčů vyrážíme směr farmářské trhy a protože je horko, vyndáváme ledničku ven pod auto. Měla jsem hroznou radost, jak mám všechno pěkně vychlazené a jak je lednička plná jídla. Když jsme se ale vrátili zpět, nasedli jsme do auta, nastartovali a pomalu se rozjeli.  Hned jak jsme uslyšeli zvuky z pod auta, bylo nám jasné, že jsme zase zapomněli na ledničku. Mleté maso s rajčatovou omáčkou ve sklenici to nepřežilo a masová směs se střepy se rozplácla po celém vnitřku. K tomu se rozblemcal všechen sýr a jogurty. Kuře na paprice jsme cekem zachránili, avšak přes rozbytou misku se dostal dovnitř jogurt, a tak jsme měli kuře na paprice s malinovým jogurtem. 

Takové bylo naše přivítání, vítej zpět v autě .)

Na palubovku si asi musíme nalepit cedulku - lednička!