new zealand

new zealand

pondělí 27. ledna 2014

Přednáška z vinice



Jelikož jsme se minulý týden tak opili, že jsme nebyli schopni celý víkend nic dělat kromě vyspávání sobotní kocoviny, nebude řeč o cestování, ale opět o vínu a naší vinici. Vinice, na které pracujeme Burn Cottage, se snaží pěstovat víno na bioorganickém a biodynamickém principu. Vrací se tak k základním přírodním principům, ve kterých se snaží minimalizovat zásahy pomocí pesticidů a herbicidů, minerálních hnojiv a modifikovaných organismů. Většinu práce zde neodvádějí stroje, ale lidé. Pracuje zde minimálně deset lidí, kteří každý den kontrolují, prostřihují a rovnají každou révu zvlášť. Vždycky když stříháme, musím si vzpomenout na taťku. Přijde mi, že by nejraději ostříhal každý stromek na naší zahradě, takže tady by si to stříhání opravdu užil.
 Minulý týden jsme měli přednášku o tom, co všechno biodynamické a bioorganické pěstování zahrnuje a byla jsem velice překvapena většinou věcí, které jsme se dozvěděli. Vedle vinice nám pobíhá různá zvěř (krávy, ovce, prasata) a rostou všelijaké byliny a květiny (levandule, máta, rozmarýn, mák, růže). Všechno má svůj důvod a nic tu není bez účelu. Ovce se využívají v zimě na spásání trávy. Málokdy zůstanou řady mezi vínem pokryty sněhem a tak se využívá ovcí, kteří si libují v suché trávě. V jiných obdobích se už mezi víno nepouští, protože by spásly i révu. Stříhání ovcí není nic nejlevnějšího a pokud nevlastníte veliké stádo, prodej vlny se moc nevyplatí. Na vinici tak zahlédnete ovce, kterým vlna sama odpadává, nemusejí se tak stříhat. Vypadají celkem komicky, protože jedna polovina těla je na krátko a na druhé se ještě drží vlna, která neodpadla.  Druh krav, který je tu chován, má velké rohy. Tyto rohy se pak využívají na kultivování půdy. Je prý velikou záhadou, že právě v rozích tohoto druhu vzniká velice úrodný kompost s vysokým obsahem bakterií a plísní, které jsou důležité při vyživování révy. Některé studie poukazují na fakt, že stejně jako kosti, rohy nejsou neživou tkání. Naopak jsou snad propojeny na trávící trakt a tak tou záhadnou složkou, která stimuluje růst všech těch mikroorganismů , jsou enzymy z tohoto ústrojí. Rohy se vyplní zeminou, zahrabou do země a na jaře se po zředění  rozlijí kolem kmenů révy.

 Nejen krávy, ale i prasátka a další zvěř se postarají o kvalitní hnůj, kterým se pokrývají balíky slámy. Ty dávají za vznik kvalitnímu kompostu, který se pak opět roznáší po vinici kolem jednotlivých rostlin. Překvapením pro mě bylo, že všechny květiny a bylinky kolem vinice zde nejsou pro okrasu nebo na vaření, ale za účelem vábit hmyz. Boj proti parazitům a škůdcům je veden opět hmyzem. Květy růží, ale i jiných druhů rostlin, vábí hmyz, který pak naklade vajíčka na listy. Larvy anebo dospělí jedinci  požírají hmyz pro víno škodlivý. Ne poslední složkou, která je v procesu pěstování důležitá, je lidská pracovní síla. Řídí se tu heslem: " Jak se budeme chovat k lidem, tak se lidé budou chovat k vínu. " A k nám se chovají opravdu dobře.  Plat je nadprůměrný, většinou každý pátek dostaneme piva a brambůrky, vedoucí skoro každý týden něco upeče. Já jsem nemohla zůstat pozadu a už jsem do práce donesla ochutnat meruňkový drobenkový koláč. Zajímavé bylo, jak jsme si všichni Češi vybavili naše babičky a jejich výborné koláče, na které se už všichni těšíme :)
Po tom celém povídání jsem si ještě více uvědomila, jak je vše propojené a vzájemně si prospěšné. Jak krásné víno nám tu zraje bez použití různé chemie. Někteří by mohli namítat, že provoz bioorganické vinice je finančně mnohem náročnější a není tak výdělečný jako konvenční způsob. Pravdou však je, že cena vína je minimálně dvojnásobná a tak rozdíly mezi zisky nejsou tak propastné, jak by někteří čekali, ale spíše nepatrné. Jen pro zajímavost, jedna lahev vína se z naší vinice prodává za 80 ZD (v přepočtu 1200,- Kč) 





pondělí 20. ledna 2014

Výprava na kolech - Central Otago Rail Trail



O víkendu mělo být počasí odpovídající jarním až letním teplotám. Nemohli jsme si tak nechat ujít příležitost vyrazit na kola po místních stezkách. Skrz centrální Otago vede cyklostezka po staré železnici. Trasa je tedy vhodná pro rodinné výlety, protože stoupání tu jsou opravdu pozvolné. Společně s Marťou  a naši kamarádkou Američankou Alex jsme ještě přibrali pár lidí z vinice. Před týdnem se k nám na vinici přidali odborníci přes víno, kteří by měli pomáhat  a kontrolovat proces výroby vína.  Američan  Rayn a Ital Simone vyrazili s námi. První zádrhel přišel ráno, kdy jsme nemohli Američana vzbudit, protože vyspával kocovinu. S půlhodinovým zpožděním jsme tak konečně vyrazili směr Omakau. Druhý zádrhel přišel při kontrole kola, když jsme zjistili, že amíkovo je úplně vypuštěné a jeho ventilek tak trochu vypadává. Naštěstí jsme se dovolali do půjčovny a mohli si vypůjčit ještě jedno kolo. Třetí zádrhel přišel na cestě, kdy museli naši zkušení vinaři šlapat do kopce. Chvílemi to vypadalo, že je bude muset Matěj tlačit. Když jsme dorazili zpět, Ital se hned chlubil, že to byl jeho životní výkon. Nikdy prý neujel více než 10 kilomterů. Američanovo skóre se pohybovalo kolem 20 km, takže jsme byli rádi, že těch 45 km s námi přežili bez újmy.  Trasu určitě doporučuji všem, co se chystají do centrálního Otaga. Zajímavou částí je určitě projíždění tunelů, které měří kolem 200 m. Bez baterek a čelovek bychom v té tmě nic neviděli.
Na odpoledne bylo v plánu focení a koupání u Blue lake. Počasí nám koupání překazilo, ale focení stálo za to. Jezero bylo vytvořeno zaplavením starých dolů. V okolí jezera tak můžete vidět staré stoje používané při zlaté horečce a nádherné okolí, kde minerály v horninách zbarvují okolí do žlutohněda.














sobota 18. ledna 2014

Nové bydlení



Jak už jsem minule nakousla, přestěhovali jsme se z našeho autíčka do baráčku. Věc se má tak, že minibaráček a o jednom pokoji sdílíme s Marťou a Evou. Matraci jsme tak přesunuli z našeho auta do obýváku. Vzhledem k počtu lidí je nájem nízký a já si hlavně užívám kuchyně s troubou. Naučila jsme se dělat výborné těsto na pizzu, takže teď máme každý týden pizza večery. Srandovní jsou naši sousedi. Náš baráček je situován na zahradě jiného baráku, takže jsme se soudem v kontaktu více, než bychom možná chtěli. Kolem naší terasy běhá jeho slepic a králík, takže každý večer je tu nahání, aby je mohl zavřít. Slepice je celkem dost zvědavá. Pokaždé, když jdeme věšet prádlo, musí do něčeho klovat. Aby nebyly naše nohy oklovávány, jeden z nás dělá slepici návnadu a snaží se ji zabavit. Už to ale vypadá, že si na nás zvykla a klove jen do škopku s prádle. Králík patří mezi jedny z nejtlustších králíků, které jsem kdy viděla. Jeho vole vypadá, jako kdyby si pod hlavou nosil polštář na spaní, do kterého jen zavrtí hlavu a spí. Pan Soused je pak kapitola sama pro sebe. tak trochu mi připomíná dědu z Obrub, když se vrací z fotbalu. Jeho očička svítí, jedno jaká je hodina. Ale je nám tu dobře. Nosí nám vajíčka a když nám něco dojde nebo chybí, můžeme si to kdykoliv vypůjčit.
Na třešních jsme už skončili, ale s lidmi zůstáváme stále v kontaktu díky grilovačkám v parku. Jediné co nám chybí je sluníčko a bezvětří. Léto jako kdyby se vytratilo ze Zélandu. Pořád prší, je zima a hodně fouká. Zélandský leden by měl teplotně odpovídat českému červenci. Ráno se však probouzíme zimou ve spacáku a vršky hor kolem Cromwellu jsou pokryty čerstvým popraškem sněhu. Do práce tak chodíme zachumlaní v bundě. 




pondělí 6. ledna 2014

Sběr třešní 2. díl



První týden na třešních za námi a cítíme se, jak kdyby nás přejel vlak. Státní svátek tu není pouze na Nový rok, ale i 2. ledna, kdy jsme pracovali za vyšší mzdu. Motivace to byla taková, že jsem nasbírala 40 kbelíků. Druhý den nám zas snížili výdělek a ještě k tomu pršelo, že jsem byla ráda za 22. Pokud si jako skupina vyděláte moc, snaží se to dorovnat a snížit vám zisk snížením ceny třešní. Od Vánoc je tu počasí dost pod psa, hodně se tu střídá déšť a ráno je strašná zima. Pokud přes noc prší, sbírají se mokré třešně a konečky prstů zimou vůbec necítíte. V úterý nám do toho ještě tak trochu poprchávalo a k promočenému oblečení přispěly i helikoptéry. Ano, třešně se tu vysoušejí helikoptérou, která přelétává nad řadami stromů. Při přeletu se větve kymácejí na všechny strany, třešně se drží na šťopkách zuby nehty a sběrači padají ze žebříků jak hrušky. Když se blížila helikoptéra, rychle jsem raději slezla ze žebříku, protože držení za větev moc nepomůže. Vysoušečka je to poměrně drahá, 2000 dolarů za hodinu, ale když si vezmeme, že sbíráme kolem deseti tun třešní denně a prodávají se pak 20 dolarů  za 1 kilo, asi se jim to hold vyplatí.  Celý týden jsme převážně trhali třešně na export do Asie, kde se prodávají za velké peníze a tak musejí splňovat určité parametry kvality (velikost a barva). Jelikož jsme to o svátku dost šmelili a kvalita nekvalita, chtěli jsme mít co nejvíc kyblíků, začali nás dost kontrolovat. V praxi to pak vypadalo tak, že jsme nesměli nechávat nic zralého na stromě, nic jsme neměli házet pod strom a samozřejmně jsme nesměli dávat do kbelíku žádné špatné třešně. Po dešti ale byly všechny dost popraskané a tak jste je nemohli utrhnout, ale zároveň ani nechat na stromě, protože by vás tam hnali znova zpátky, že je strom neočesaný. Vyhodit na zem to taky nemůžete, páč to pak vypadá, jak kdyby jste vyhazoval i ty dobré. Někteří to pak řeší schováváním třešní do kapes. Před pauzou si tak někteří přejí, aby už byl konec, páč jim tíhou třešní padají kalhoty, nebo se jim v kapse rozmáčkly. Největšího sprda (nebo spíš vyhazov, který je na denním pořádku) dostanete, pokud utrhnete celý pupen s listy, což znamená menší úrodu na příští rok. Dneska mi tak Matěj  přinesl místo třešní puget listů v  kapse.  Je to dřina, ale když se sejdeme s ostatními a vyprávíme si o tom, jak kdo řeší určité situace, je celkem sranda.  Co také snižuje zisky jsou samozřejmě ptáci. Na některých sadech jsou natažené sítě, jinde zas rušičky, u nás to jsou časované střely a ostřelovači. Sad si platí asi pár lidí na střílení ptáků. Nemělo by se tedy chodit do míst, kde nemáte trhat, jinak můžete chytit kulku. Já jsem si dneska chtěla zkrátit cestu a nenapadlo mě, že ta obchůzka byla možná kvůli střílení ptáků. Příště si to už raději zkracovat nebudu.
Hodně Čechů ze sadu odešlo a tak se to kolem nás hemží Argentinci. Všichni do jednoho si pořád zpívají, co je však horší, že jsem ještě nepotkala někoho, kdo by zpívat uměl. Mě to jejich skřehotání i docela baví, hned to zlepší náladu.
Na fotce tak můžete vidět, že sbírání není žádná sranda. Moje stehna vypadají jak oběť domácího násilí. Pár modřin vždy přibyde od žebříku a pak také od samotného kbelíku, kterým se bouchám do stehen, když lezu nahoru.
Tím, že vstáváme na třešně po páté ráno, nepřijdeme o žádný východ slunce. Posledních bylo opravdu ojedinělých, takže jsem rychle naběhla k jezeru a pár jich zdokumentovala. 


No a abych nezapomněla na jednu hlavní novinku, včera jsme opustili naše autíčko a přestěhovali se do baráčku. Bydlíme opět s Marťou a ještě jednou Češkou. Ale o tom zas příště, až budu mít nějaké fotky :)
Ještě jsem vám zapomněla popsat jednu kuriozitu ohledně silnic na Zélandu. O složitosti kruhových objezdů jsem už psala, ale zapomněla jsem dodat bonbónek o tom, že přes některé kruhové objezdy vedou ještě koleje, takže se musíte soustředit na pruhy a řazení, ale i na to, jestli náhodou nejede přes kruháč vlak. Mosty tu jsou taky dost často jen pro jedno auto. O překvapení se ale postaral moc na západě, kde je most určený i pro vlak, takže jedete po kolejí ch. No, naštěstí jsme tam vlak nepotkali.