woofing

Ještě než vám popíšu Cromwell, musím se podělit o jedinečný zážitek z woofingu. Woofing je zde velice populární, především mezi mladými cestovateli, kteří nemají kde složit hlavu. Woofing znamená, že vás místní lidé ubytují u sebe doma a většinou to i zahrnuje snídani, oběd a večeři. Za oplátku jim pomůžete čtyři hodinky denně na zahradě, farmě, vinici, prostě s prací, která musí být udělána. My jsme do Cromwellu dorazili v pondělí. Neměli jsme ubytování a ani práci. Kemp, ve kterém jsme zůstali jednu noc byl celkem neúměrný ceně, takže bylo lepší zůstat v autě u jezera. Obešli jsme pár vinic a po mailu kontaktovali několik kontraktorů. Ve středu se nám jeden ozval s tím, že v pondělí můžeme nastoupit na vinici. Zbývalo nám tak pět dnů do nástupu do práce. Už jsme tak trochu měli cestování až po krk, takže jsme se rozhodli vyzkoušet woofing a obvolali pár farem. Většina z nich už má domluvené lidi až do konce roku. Na jednom olivovém sadu však náhle potřebovali pomoc, takže jsme jim přišli celkem vhod. Ve městě jsme raději koupili raději něco do zásoby. Nikdy nevíte, na koho narazíte a Matěj se nejvíc obával toho, že hostitelé budou vegetariáni a celý den bude muset jíst jen zeleninu. Se zásobou jídla vyrážíme za Cromwell. U dveří nás vítá postarší babička s opáleným dědečkem. Večer jsme jen přehodili pár sítí přes třešně, aby na ně nemohli ptáci a za oplátku dostali královskou večeři. Masový špíz, karbenátky, klobásky s bramborem a salátem. Nesměl samozřejmě chybět domácí olivový olej  a jako desert jahody ze zahrádky.  Po snídani jsme šli dělat další sítě nad jahody a ostružiny. Po čtyřech hodinách jsme zašli na oběd - toust se sýrem, salát, ovoce, Matěj samozřejmě dostal maso na kari :) Odpoledně jsme konečně zažili, jaké to je, když začne pořádně foukat. Večer už hrozně pršelo a byla pěkná vichřice. Po večeři jsme tak poseděli a nadšeně poslouchali  jejich příběhy z cestování. My jsme nejdřív začali o Kanadě a o medvědech, to jsme ale nevěděli, že oni mají zážitky jiné kategorie. Nejdřív to začalo pavouky v Malajsii, pak kobrami v Asii, které se s nimi chtěli mazlit v posteli, pak slon, který jim lehce přišlápnul stan a nakonec střetnutí s gorilou. Už jsme jim tedy raději nic nevyprávěli, protože nám naše příběhy připadali oproti jejich úplně nezajímavé.

Jelikož jsme strašně rychlí a pracovití, další den už nevěděli, co nám dát za práci. Hodinku jsme tak pomáhali s úklidem apartmánů a pak ještě rozhazovali slámu kolem zeleniny. Dělá se to kvůli udržení vlhkosti. V této oblasti je veliké sucho, takže se tu zavlažuje o sto šest. K večeři jsme dostali tradiční zélandské jídlo, tedy jehněčí na rozmarýnu se sladkými brambory a kořenovou zeleninou. Matěj ještě dostal misku s mrkví.

Ještě než jsme odjeli, tak jsme pomáhali s mytím oken. Matěj si tak může odškrtnout novou zkušenost. Celkově to byli krásně strávené dny, určitě woofing ještě rádi vyzkoušíme na severním ostrově.

Moeraki boulders

Neděle měla být ve znamení focení zvířat. Nedaleko Nugget pointu je záliv, kde můžete najít srstnaté tuleně, snad i lvouny, spousty druhů ptactva a k  západu slunce i tučňáky. Vše můžete vidět u Cannibal bay nebo na druhé pláži přilehlé k tomuto zálivu. Cannibal Bay se jmenuje zaslouženě tak strašidelně. Zvířat tu najdete hodně, většina z nich už  je však mrtvá. Nejdřív to začalo mrtvím lachtanem, pak tučňákama a nakonec jsme museli obejít i mrtvou krávu. Co vám budu povídat, puch to byl příšerný.  Celé jsme to absolvovali s vyhlídkou, že na druhé straně aspoň nějakého živáčka najdeme. A vskutku, pár se jich tu našlo. Byli dobře maskovaní pískem. Jednalo se zřejmě o srstnaté tuleně, kteří se přijdou zchladit na pobřeží pískem. Fotografování to nebylo nejjednodušší. Nelepší pozicí bylo bezesporu, když se tuleň zvedl ze země, což ale nebylo vůbec jednoduché a tak mě Matěj využíval jako návnadu. Já jsem se k nim opatrně blížila, aby tuleň vstal a dal nám vědět, že je to jeho území. Ti hubenější se i rozeběhly. O to horší bylo, když jste si toho nevšimli,  já, která fotila a vůbec nevnímala okolí. Tuleň se tak na mě řítil a já si v klídku fotila. Pak teda napadlo Matěje na mě zavolat a včas jsem tomu metrákovému stvoření utekla. I přes to, že většina z nich váží sakra hodně a mají ploutve, pohybují se sakra rychle.

Odpoledne jsme se těšili, jak si vyfotíme albatrose na poloostrově Otago nedaleko Dunedinu. Neúspěch nám už předzvěstoval racek, který mě nemilosrdně posral hned na parkovišti. Bílý lívanec přes rameno byl jasným vzkazem, ať se na to vysereme :) Albatrose totiž můžete pozorovat jen s průvodcem a za nemilý poplatek. Místo albatrose tak máme akorát fotky racků a špinavé prádlo. Vtipná příhoda je ještě o tom, jak jsem nechtěně setkala s tučňákem. Celou cestu jsem hrozně potřebovala čůrat a čekala jsem až dojedeme k těm albatrosům, že tam určitě bude záchod. No nebyl, takže jsem šla na záchod za nedaleký keříček u pláže. Jen si dřepnu a už se za mnou něco začalo hýbat. Z nory na mě vykouknul tučňák. To bylo tedy asi nejblíže, co jsem mohla tučňáka pozorovat, byť jen jeho zobák a oči :)

Po prohlídce města vyrážíme na perličku večera, Moeraki boulders. Jedná se o veliké, dokonale kulaté kameny, pocházející z jílovcových skalisek lemující zdejší pobřeží. Kameny s nádherně hladkým povrchem, které jsou dílem velmi pomalé eroze, přilákají svojí fotogeničností snad každého fotografa na Novém Zélandu. Pokud máte štěstí a dorazíte při odlivu, můžete si kameny prohlídnout zblízka na pobřeží. Při přílivu je většina z nich téměř pod vodou. Pro fotografa to tedy není nejsnazší úkol, chytnout odliv, ještě k tomu při západu nebo východu slunce a ještě k tomu dobré počasí.  My jsme stihli vyfotit kameny ještě před přílivem, kdy jsme dobré čtyry hodiny běhali s foťákem kolem kamenů. Přespali jsme na nedalekém odpočívadle a doufali, že se nám podaří kameny vyfotit ještě ráno.Silný  déšť  a vítr nám nedovolil ranní focení a vyhnal nás zpět do středu ostrova. Tak naše velké cestování po jižním ostrově končí a teď začne ta horší část, ale možná o to zajímavější, zas nějaký ten čas pracovat. Naše cesta tak směřuje do Cromwellu, kde budeme od konce prosince sbírat třešně. Snad se nám poštěstí a najdeme si práci někde na vinici, než začne období třešní. 

Catlins

Je na čase se posunou zas o kus dál. V plánu bylo si hledat práci a zůstat v okolí Cromwell, Queenstown nebo Alexandra. Čekal nás ale víkend a to by se práce hledala špatně, takže jsme ještě naplánovali cestu na úplný jih jižního ostrova. Martina tuto část už viděla, takže se rozhodla jet na víkend do Queenstownu a my s Matějem do oblasti Catlins. Všude se to krásně zelenalo a taky bych řekla, že je tu nevětší koncentrace ovcí. Na každém zeleném kopci se pásli ovce, při nejhorším krávy. První zastávkou byl nejjižnější bod ostrova, takže rychle se vyfotit u cedule a jet dál. Druhou zastávkou bylo Curio Bay, které je zvláštní jedinečnými fosiliemi stromů, mě to připadalo jak obyčejná skála. Také tu jsou k zahlédnutí tučňáci (nějaký speciální druh s žlutým pruhem na hlavě, nevím jak se přesně jmenují). No, s tučňáky se to má tak, že jsou k vidění jen po soumraku, kdy se vrací z moře, anebo před úsvitem, kdy naopak vyrážejí do moře. My tu byli kolem poledne, takže smůla. Po cestě jsme se ještě zastavili u vodopádů Purakaunui . Tyto vodopády patří mezi jedny z nejfotografovanějších na NZ, takže si našli místo i na poštovních známkách a v našem plánu. Večeru už patřil Nugget point - útesovitý výběžek s majákem na konci. Nedaleko od něj jsou pak pláže, kam se vracejí tučnáci z lovu, takže hned po západu jsme vyrazili ještě na toto místo. Hodně v dálce jsme viděli hýbající se dva fleky, bohužel to bylo tak daleko, že ani náš teleskop to nedokázal vyfotit. Ráno jsme si přivstali a vyrazili se k nim podívat už v 6 ráno. Dva fleky se hýbaly o něco blíže, že se to alespoň dalo i identifikovat na tučňáka. Po chvilce však zmizely v trávě a naše výprava za tučňáky skončila bez úspěchu, tedy obstojné fotografie.

Lake Manipouri

Ještě než popíšu naši cestu na jih, dlužím vám fotky od jezera  Manipouri. Vždy když předpověď nevypadá slibně, vymyslíme náhradní plán. Na víkend nebyla předpověď nejslunnější, takže jsme si naplánovali zůstat v okolí jezera Te Anau a Manipouri, odkud jsme vycházeli na Kepler trek a také u vedlejšího jezera Manipouri. Dostat se do oblasti, kde se můžete procházet není nejjednodušší. Cestu vám totiž kříží řeka, takže si musíte zaplatit loď. Nás převezl na druhou stranu jeden místní loďotaxikář. No co vám budu povídat, řeka to nebyla nejširší a tak jsme se plavili jen chvilinku. Za ty peníze nás popovezl trošku po řece, aby nám ukázal nějaké ryby. Byl to docela srandovní pán, asi dvakrát prudce zatočit a hrozně se tomu smál, že už prý neumí moc řídit, jak je starý. Dvě hodinky jsme se procházeli v lese, odkud měli být výhledy na jezero, které jsme však nikde nenašli. Po vyškrábání se na kopec se nám mezi stromy alespoň trochu ukázalo jezero pod námi. Předpověď jim nějak nevyšla a nakonec bylo krásně.

Ještě než jsme vyrazili k Milford Sound, zkrátili jsme si čekání na lepší počasí u jezera Marian. Bylo po vydatném dešti a hrozné dusno. I tak se mi celá cesta velmi líbila a určitě bych ji doporučila na odpolední procházku. Opět se ukázalo, že na ostrově a v horách obzvlášť se počasí mění každou chvílí. Když jsme přijeli na parkoviště, byly všechny vršky v mlze a ještě lehce poprchávala. U jezera po hodince chůze už bylo nádherně a prosvitovalo sluníčko, až nám bylo líto, že jsme si s sebou nevzali plavky. Fotky odtud nejsou moc povedené, protože vysoké hory se nám nemohli vejít do objektivu a sluníčko nad nimi také nebylo ideální.