Coromandel

Naší poslední cestou a cílem našeho cestování byl poloostrov Coromadel. Přes Velikonoce a svátky bylo docela bláznivé počasí, které způsobilo záplavy ve spousty oblastech. Posledním státním svátkem byl pátek po Velikonocích, takže jsme se rozhodli volna využít a vyrazit na Coromandel. Nejvíce jsem se těšila na Hot water beach, tedy pláž s horkým pramenem. Tak trochu mě překvapilo, že i když už je dávno po sezóně, vykopaných bazénků a lidí tu bylo celkem dost. Strategicky jsme zavelela vykopat bazének nedaleko horkého pramenu, abychom měli zajištěn přítok horké vody. Asi jako jediný jsme přijeli s malou zahrádkářskou lopatkou, ostatní si na to vzali rýče. I tak jsme po 15 minutách měli vykopaný bazének větší, než měli všichni ostatní. Obloha byla zatažená, teploty příjemně kolem 20, ideální pro válení v horké vodě. Nejlepší bylo, že jsme se kdykoliv mohli zchladit v chladném moři. A překvapivě jsem byla v moři vícekrát než Matěj. Kolem jedenácté pláž doslova praskala ve švech, naštěstí přicházel příliv, který zaplaví celou pláž. Relaxovat ve svých vlastních termálech tak můžete jen při odlivu. Odpoledne jsme si dali pohodičku u jiné pláže a nakonec vyjeli ke Cathedral cove. Jedná se o další fotogenické skalní útvary, které nemůžou chybět v naší fotoknize. Sem jsme se vydali nejen na východ slunce, ale i na západ. Ráno se asi nikomu nechtělo vstávat a tak jsme na pláži byli skoro sami, večer nás však čekalo překvapení v podobě plného parkoviště a na volné místo jsme čekali přes půl hodinky. Na druhý den už byla smluvená práce, a protože práce není nikdy dost, jeli jsme ještě večer zpět. Poprvé jsme tak jeli tři hodiny na jednodenní výlet pro pár fotek. To se může stát jen na Zélandu nebo v kanadě, kde taková vzdálenost není nic.

Stěhování

Ještě než vám napíšu pár příběhů ze sběru kiwi, tak ještě krátká zmínka o našem stěhovaní. Jak nám bylo řečeno, baráček nám mohl být k dispozici jen do té doby, než přijedou další Češi, kteří toto ubytovaní měli sjednané již před námi. Kolega Paul pronajímá pokoj ve svém baráčku, takže se nabídl, že to můžeme zkusit u něj. Paul je srandista, bohužel polovinu jeho vtipků nechápeme, ale způsob jak se směje sám sobě nás vždycky taky rozesměje. Když jsme se k němu přijeli podívat, ani ne do dvou minut jsme už měli klíče v ruce a pozvání k jeho matce na oběd. Je prý hrozně nadšený, že tam budeme. Jedná se o pokoj s koupelnou, kuchyň se sdílí.  Vtipné na tom všem je, že Paul hrozně huhňá a je občas velká záhada, co nám zrovna řekl. S Matějem tak občas odkýváme něco, čemu jsme ani zdaleka nerozuměli. Dneska nám poslal sms, kdy se máme u něj stavit a dalo nám to dobrých pár minut to všechno rozluštit i ve psané formě!  No, tak snad tu jeho řeč rozšifrujeme.

Přišla nám sem opět další vichřice, takže místo sbírání máme volno a čas na přestěhování. Výhodou je, že Paul bydlí přímo ve městě, pár minut od obchodu. V průběhu května tak můžeme začít hledat kupce na naše auto a nemusíme se strachovat o dojíždění do krámu a na internet. Právě teď se domů chystá spousty lidí a aut k prodeji tu je fůra. Nezbývá než jen doufat, že se auto prodá snadno a za dobrou cenu.  Auto nám posloužilo víc než dost. Teď už zbývá jen vyměnit olej a vymíst pavučiny.

P.S. My versus myši - 4:0 (nejvíc jim chutná moje cuketová buchta).

Maorové

Maurové tvoří přibližně 15 procent z celkové populace Nového Zélandu. Zájem o poznání jejich tradic a zvyků je veliký. Na spousty místech můžete najít maorské vesnice, kde vás seznámí se všemi základními rysy jejich tradic. Při cestě z geotermálních oblastí jsme navštívili jedno místo u Rotorui. V ceně byla hudební slavnost a pohoštění hangi. Uvítání bylo překvapivě ve velikém sále, kde se měla později servírovat večeře. Vše vypadalo velice moderně, což ani jeden z nás neočekával. Poté následovala hudební slavnost a tradiční přivítání náčelníkem. Z řad turistů se musí vybrat jeden dobrovolník, který nás bude zastupovat a zároveň hrát roli našeho náčelníka. Náčelník Maorů nejprve předvedl zastrašující bojový tanec a jak už je u Maorů zvykem, neustále kulil očima a vyplazoval jazyk. Poté, co si s naším náčelníkem dvakrát ťuknul nosem (toto obřadní dotýkání nosů se nazývá hongi), mohla slavnost začít. Zazpívali nám několik tradičních písní, ukázali původní zbraně a nakonec přišla řada i na haka, tanec známý především ragby fanouškům. Já jsem se těšila hlavně na jídlo. Maso a brambory by mělo být připraveno v hliněné peci, případně v horkém zřídle. Servírovalo se tak nejen jehněčí s brambory, ale i kuřecí, rýže, saláty a typické zélandské dezerty.  Já jsem chtěla ochutnat od každého trochu, takže jsem nakonec skončila s vrchovatým talířem. Vše chutnalo výborně a nakonec jsme odjížděli s plným břichem. Na toto Maorské divadlo jsme šli hlavně proto, abychom ochutnali hangi a pořídili pár fotek Maorů. Bohužel se celé přestavení odehrávalo až po setmění a umělé osvětlení nám zrovna moc nehrálo do karet. Fotky se tedy moc nepovedly, ale aspoň to jídlo stálo za to.

Černí pasažéři

Každý cestovatel se potýká s různými potížemi. Na vinici jsme potkali jeden český pár, který nám vyprávěl o svých nových spolubydlících - myších. Vzhledem k tomu, že auto je neustále zaparkované někde v přírodě s kufrem plných dobrot, je to rájem pro všechny hlodavce. My jsme se těmto příhodám pěkně nasmáli. Úsměv nám tak trochu spadnul ani ne týden zpátky. To si takhle sedíme na parkovišti v autě a najednou nám něco běhá za palubovkou. Je jasné, že to bude nový černý pasažér. Tak trochu jsme ale doufali, že když nastartujeme, tak se to lekne a uteče. Večer nás však vzbudilo šramocení v kufru. Asi se servírovala večeře. Druhý den nás to donutilo zajít do železářství a koupit pastičky. Naservírovali jsme jim hezky bagetu a všechno nastražili do kufru za krabice s jídlem. Lov byl úspěšný a už odpoledne byla myš chycená. To jsme ale nevěděli, že má myška v autě ještě kámošku, která nás v noci opět vzbudí. Kámoška je tak trochu vychytralá a pastičkám se celé tři dny vyhýbala. Po třech dnech jsme se nastěhovali do bytu. Jídlo z kufru jsme přestěhovali společně s ostatními věcmi, kromě pastiček. Co jsme ale nečekali bylo, že kámoška se přestěhovala společně s námi a večer nám už běhala po obýváku. Pastičky v kuchyni naznačovali, že už tady někdo dříve s myšmi bojoval. Nastražili jsme tedy pastičky za gauč. Ještě než jsme šli spát, z pastiček bylo všechno sežrané, ale pastičky se nesklaply. Tak znova, nastražíme pastičky s novou bagetou, o menší velikosti, aby si pro ni musela vlézt až do pastičky. Ta mrcha to zas snědla bez ujmy. Uběhly už tři dny a vypadá to, že tu akorát vykrmujeme hlodavce. Staré pastičky jsme vyměnily za moderní umělohmotné, tak uvidíme, jestli budou účinnější. Každopádně to vypadá, že si povolala posily a po podlaze nám sem tam běhají cvrčko-kobylky (nevím, jak bych to pojmenovala, skáče to jak kobylka a vypadá to jak cvrček) a po kuchyňské lince mravenci.